Sabina M. » Tvorba / 2022-12-29 17:00:02 /  4 komentáre / 48 lajkov / 537x zobrazený

Že by mě někdy napadlo, že součást mého příjmu bude tvoření s hlinou?

Ani nápad!

Moje vize byla jasná. Živila jsem se hlavně focením, které bylo oboustranné - byla jsem za objektivem jako modelka na různorodých fotoakcích, workshopech a událostech, ale začala jsem být i na druhé straně - jako fotografka. Ono když se 8 let živíte modelingem, trochu vás to přestane bavit, protože je to často aktivita stereotypní, ale co je výhoda - že se také z workshopů mnohé naučíte. Takže se stalo, že jsem začala fotit ženy, potom páry a občas i svatby. 

Jenomže!

Přišel kovid a mě se zakázky i cestování do zahraničí úplně pozastavily. Byla jsem stále na mateřské na lazoch v Zaježové (to znamená možnost práce v okolí téměř nulová), doma moje duše umírala nečinností a nemožností socializace.. tak jsem se propadala hlouběji do sebe, hledala vlastní zdroje a naplnění. V té době mě zachranovala hlavně tvorba a vyjádření skrze hudbu, nejbližší rodina a přátele a úsměv malé dcerky.

Vztah s partnerem se mi (možná i díky kovidu) rozpadal, úzkosti nabývaly na síle a cítíla jsem dotek svého vlastního dna.

A pak to přislo. Pořídila jsem si balíček hlíny a začala ji mačkat. Ztrácela jsem pojem o čase a hodiny dole v dílně, kde jsem se schovávala před každodenním životem běžely strašně rychle.

Přihlásila jsem se na keramický kurz, sledovala videa a návody na internetu a bez záměru mé tvoření pokračovalo. Občas někdo přišel, přidal se k tvoření.. občas někdo něco chtěl vyrobit na zakázku a já se v tom vůbec necítila kompetentní. Však jen mačkám hlinu a občas z toho náhodně nebo záměrně vnikne jakýsi produkt. 

Pořídila jsem si keramickou pec, glazury, nějaké nářadí a prvních pár výpalů úplně pokazila. Něvěděla jsem že mají hlina i glazury určité stupně výpalu, ani že mám desky natřít ochraným nátěrem, ani kdy vytahovat výrobky. Neměla jsem s kým konzultovat jak na to ani jak to celé s hlinou funguje. No byl to velký punk. Když si vzpomenu na měsíční zničenou práci, chce se mi křičet. Pamatuju si že jsem to tenkrát všechno rozbila kladivem. Zničené výrobky i desky. A pak se tomu strašně smála, jak je všechno pomíjivé a jak se asi cítí zenový mistři.

A tak se pomalu začal tvořit můj styl. Zjištovala jsem, které materiály mi vyhovují, jaké výrobky chci vlastně tvořit, aby to šlo z hloubky mé duše a co zase vyrábět nechci. 

Věděla jsem že pravidelnost a klasická keramika s kytičkama nebude má cesta, ikdyž se mi i tento druh výrobků líbí, cítíla jsem že můj smět bude v nepravidelosti, asymetričnosti, nedokonalosti a jedinečnosti. Udělat dvakrát ten stejný výrobek je pro mě že halooo?!  Obvzvlášt, pokud je to časove od sebe daleko a už ani nevím, které glazury jsem na to použila. Občas se stane, že mi zůstanou nějaké zbytky glazur, které zamíchám do sebe a použiju. Jenomže potom je nemožné, abych takovou barvu docílila znovu. A v tom je ta sranda a tragédie zároveň.

Proto už teď nevytvářím výrobky na zakázku (jen vyjímečně), ale jednoduše pouze to, co ze mě v danou chvíly vzejde. Moje mysl je neustále plná nápadů a vizí, v noci se mi zdá o sériích výrobků, které bych chtěla vytvořit a neustále mě to naplňuje. Občas mám krizy jasně. Stane se, že si ráno sednu za stůl a cítím prázdno, nic neproudí. A tak jdu třeba ven, nebo upéct dobrý koláč a čekám, až ten zápal pro tvorbu zase přijde. Když se stane, že neposlechu a tlačím to, dost často se výrobky při procesu začnou kazit, praskat, nejde to jak má a technologie neposlouchá. A tak to raději moc nedělám. Jen když mi hoří termín odevzdání zakázek.

Dneska jsem jinde. Na jiném místě, v jiném čase, s jiným mužem. Za týden se má narodit druhá dcerka a já věřím, že jsme tvůrci. Nechci, aby to vyznělo příliš ezotericky, ale máme tu moc (podle mě aspoň částěčně), ovlivňovat co se nám děje a jakým životem žijeme. Nikdy nevíme, kam nás cesty zavedou a jak silní jsme. 

Občas se stane, že v té největší temnotě najdeme to naše vnitří světlo a cestu. A já dnes zpětně děkuju hlíně a dnům, kdy mi fajn nebylo, protože by bez toho nebylo času a chvil, které prožívám teď a za které jsem neskutečně vděčná.

A vám všem, co tvoříte přeju, aby to tvoření šlo hladce a s lehkostí, jako jarní tenec po louce.

Sabi